Tento článek vznikl původně v roce 2010 za účelem publikace v magazínu Liv - lifestyle magazínu, vydávaném automobilkou Volvo. Je tedy pojatý částečně z motoristického hlediska. K otisku ale nikdy nedošlo, a tak jej můžete vidět alespoň zde, v původní podobě.
Cesta na Sever
V Neděli 8.srpna 2010 ve 23:00 jsme vyrazili z Prahy, směr Německý Rostock, kde jsme měli v 7:00 následujícího dne zamluvený trajekt. Do fronty na nalodění jsme dorazili asi s hodinovým předstihem a tak jsme ještě před nástupem na loď, pokřtěnou jako „Huckleberry Finn“, stihli posnídat z našich četných zásob.
Cesta trvala něco přes 6 hodin, kdy jsme stihli dokonce i několik desítek minut spánku a po poledni už jsme připlouvali v nejjižnějším bodě Švédské lodní dopravy – městečku Trelleborg. Začali jsme hned „uhánět“ směr Norské hranice. Uhánět v uvozovkách proto, že rychlostní limity v celé skandinávii jsou velice přísné (maximální rychlost 110km/h a to jen na některých úsecích, jinak 70-90-100 podle stavu a typu komunikace) a téměř nikdo si tam nedovolí je nerespektovat. Seveřané jsou v tomto ohledu velice vyspělé národy.
První den jsme po krátké procházce po přírodním pobřeží v Malmö „zakotvili“ kus za městem ve „čtyřhvězdičkovém“ kempu, poprvé postavili stan a únavou padli. Ráno nás potěšila vybavenost a čistota sprch, kuchyňky i toalet, jak ostatně bývá ve většině severských kempů zvykem. Cesta pokračovala přes Göteborg, druhé největší město Švédska, dále na sever. Zde už se krajina začínala mírně zvedat a jak jsme se vzdálili od pobřeží, pochopili jsme pravý význam přídomku „země nekonečných lesů“. Po menší pomoci, kterou jsme při obědvání na odpočívadle společně s něměckým turistou poskytli Norovi, opravujícímu své auto na zpáteční cestě z Chorvatska, jsme překročili Norské hranice. Dlouhé hledání nás nakonec zavedlo k břehům Oslofjordu, kde jsme už téměř za šera rozbili stan. Druhý den dopoledne nás stihla taková průtrž mračen, že jsme museli se sbalením stanu čekat téměř až do dvou hodin. Norsko nás tedy přivítalo, jak to nejlépe umí – demonstrací síly tamní přírody.
Dalších pár dní, cestou kolem Osla a pak dále na západní pobřeží, bylo víceméně deštivých. Nenechali jsme si ale zkazit náladu. Na takové počasí jsme byli náležitě vybaveni. Hlavní město Norska (Oslo) jsme záměrně vynechali, neboť jsme spěchali na sever za krásami přírody. Od hranic města, směrem na západ, se totiž tyčí majestátní kopce, horská sedla, průsmyky a údolí. Jedna z největších podívaných, kterou tato země nabízí. Naše cesta vedla k největšímu Norskému a druhému nejdelšímu fjordu na světě, Sognefjord. Přesněji do městečka Aurlandsvangen, ležícím na břehu jednoho z jeho několika ramen (zátok). Odtud nás čekala cesta největším silničním tunelem na světě, dlouhým 24,5km. Nese název Laerdalský tunel a z jeho druhého konce je to už jen kousek k národnímu parku Jotungheim, do městěčka Ovre Ardal. Zde nás čekal nečekaně velice náročný několikahodinový výstup k největšímu přírodnímu vodopádu v Norsku, Vettisfossen. Se svými 275 metry je masa vody, padající vám téměř přímo pod nohy, opravdu ohromující.
Druhý den při odjezdu nás čekalo překvapení v podobě z neznámých důvodů uzavřeného úseku silnice, vedoucího z města. Vydali jsme se tedy cca 100km objížďkou přes Borgund – druhou a jedinou další možnou cestou z města. Nelitovali jsme. Horská sedla, která jsme díky tomu ve vysokých nadmořských výškách projeli, opravdu stála za to.
Následovaly první „pendl-trajekty“ přes menší fjordy a cesta směřovala dál směrem na Geiranger a Geirangefjord, jeden z největších turistických cílů v Norsku. Ten je zapsaný na seznamu světového dědictví Unesco a každý, kdo měl možnost ho vidět, musí uznat že je tam více než oprávněně. Stovky metrů vysoké skalní masivy, tyčící se majestátně nad jeho hladinou a kryjící své vrcholky v oblacích je nezapomenutelná podívaná. Stějně tak další velký bod na trase - Trollstigen. Tak zvaná Trollí cesta je klikatá silnice, sestupující po téměř kolmé skalní stěně kolem četných vodopádů, plná zatáček mnohdy ostřejších než 180°. Klesání zde přesahuje 9% a úzká silnice nedovoluje rychlost, překračující 20km/h. Dole v údolí jsme z městečka Andalsnes vyrazili k dalšímu bodu výpravy.
Atlanterhavsvegen, neboli Atlantic road je 8,3km dlouhá silnice, spojující ostrov Averoy s pevninou.
Sestává z osmi mostů a nespočtu kamenných násypů v moři. Naštěstí jsme chytili ucházející počasí a tak nám nehrozilo, že nás při průjezdu po jednom z otevřenějších míst cesty přikryje obrovská vlna z Atlantiku, jak tomu zde prý často bývá v podzimních měsících. Jelikož stále stoupáme severním směrem, krajina kolem se viditelně začíná měnit. Cestou z pobřežní části zpět do vnitrozemí ustupují obrovské hory a skalnaté masivy střídají lesnaté kopce.
Trondheim a dále na sever
Trondheim je bývalé hlavní město Norska a jeho gotická katedrála Nidaros určitě stojí za shlédnutí, stejně jako historické jádro města kolem přístavu. Výletem po městě nás na týden definitivně opustilo proměnlivé počasí a celý nadcházející týden pozorujeme azurovou oblohu, téměř beze stopy oblaků. Slunce začíná pálit od brzkého rána a intenzita světla neklesá do pozdních večerních hodin. Zapadá kolem půlnoci a s tím krajinu pokrývá chlad a teploty, blížící se za tmy k nule. Od neuvěřitelně příjemných 30 °C s osvěžujícím chladivým větrem, které tu přes den na slunci panují, je to velký skok. Blížíme se k polárním oblastem. I příroda se zde začíná měnit, a to hlavně barevně. Měníme proto na chvíli nocování ve stanu za teplejší chatky v kempech. Cesta k další velké zastávce – souostroví Lofoty je nesmírně dlouhá. Stovky kilometrů ubíhají pomalu, neboť terén je velmi členitý a silnice úzká a klikatá, nicméně v perfektním stavu. Od Trondheimu už jedeme pár dní a narážíme na milník celé výpravy.
Polární kruh
Hranici severního polárního kruhu překračujeme v nadmořské výšce 700m. Přes to, že ještě o něco jižněji je v takových výškách běžná bujná vegetace i lesy, zde okolí až na nějakou kleč mírně připomíná místy zelenou měsíční krajinu plnou kamení. Za hranicí opět trochu klesáme a ona obzoru se objevují nekonečné lesy. Chceme ten den stihnout trajekt na Lofoty, proto přidáváme plyn a využíváme minimálního provozu. Odpoledne na poslední chvíli přijíždíme do přístavu a vyrážíme na moře směrem k ostrovům.
Lofoty
Souostroví je ve svém jižním cípu vzdáleno od pobřeží cca 100km a vody Atlantiku jsou v těchto místech dosti neklidné. Ač je nebe modré a mraky v nedohlednu, v kombinaci s hodně prudkým větrem hýbou vlny s obrovským trajektem tolik, že ujít rovně 2 metry po palubě je nemožné a dost cestujících tráví plavbu plněním papírových pytlíků. Po 3,5 hodinách na rozbouřeném moři připlouváme do přístavu v Moskenes a v nedalekém Reine si na pár dní pronajímáme rybářskou chatku, tzv. „Rorbuer“. Zdejší příroda a dechberoucí výhledy se nám natolik zalíbí, že si prodlužujeme pobyt ještě o 2 noci a škrtáme tím z itineráře Nordkapp. Panorama a atmosféra pobytu na těchto ostrovech je nepopsatelná.
Chytání ryb a lezení po kopcích má tady najednou úplně jiný nádech. Můžete si užít i nádherně čistých pláží s křišťálově čistou vodou. Pokud Vám tedy nevadí teplota zdejší vody, ve které se sice odolnější bez problému koupají, pro neotužilého člověka je ale příliš studená.
Zpět na jih
Po 3 dnech, strávených po dlouhé době na jednom místě Lofoty opouštíme suchou nohou a silnicí krále Olafa (Kong Olafvs veg) se přesouváme přes nejsevernější bod výpravy - město Narvik, ke Švédským hranicím a východnímu pobřeží Skandinávského poloostrova. Zde už cesta ubíhá o poznání rychleji, Švédské silnice místy začínají připomínat dálnici a tak jsme během 3 dnů zpět na jihu – ve Stockholmu. Stockholm samotný by byl na další článek. Jednou větou je to nádherné a hlavně čisté město, ležící na stovkách malých ostrovů. Doporučujeme navštívit výbornou česko/slovenskou restauraci na ostrově Djugarden – hned přes ulici naproti skanzenu. Česká piva a jídla přijdou po týdnech v cizině k chuti. Těžko se nám po dalších 3 dnech se Stockholmem a vůbec severskými zeměmi loučí. Zpáteční cesta utíká jako voda a s příjezdem tachometr překračuje hranici 340 000 najetých km. To znamená, že z toho naše cesta vychází na cca 6000km bez trajektů. Odhadem bych cesty po moři sečetl na dalších více než 500km.
